Dnes pro vás máme tak trochu jiný rozhovor. Vyzpovídali jsme totiž Petra Burýška, který do našeho týmu přestoupil před letošní sezonou a během sezóny se vypracoval do stabilního obránce 1. formace. Nicméně to pro něj nebyla snadná cesta. Během letní přípravy dokonce nebylo jasné, zda si vůbec vybojuje místo v A týmu. Bury možná neoplývá takovými individuálními dovednostmi jako hráči, kteří často dávají rozhovory, má ale jiné velice cenné vlastnosti, které ho dostaly tam, kde aktuálně je.
Na našich sociálních sítích sice proběhlo představování hráčů, nicméně pro ty, kteří ho možná neviděli. Jak se vlastně rodil tvůj přestup do FBC a proč sis vybral právě nás?
Ahoj, zdravím všechny fanoušky! Před sezonou, když jsem zjistil, že Rožnov nechce přihlásit 1. ligu (i když se paradoxně díky covidu zachránil), jsem začal uvažovat o odchodu a o tom, že bych měl zájem vyzkoušet Superligu. Někdy v květnu jsme měli grilovačku společně s Markem Lipovým a Dominikem Eichnerem a kluci se zmínili, že v Ostravě dost hráčů odchází. Já jen nadhodil, že bych to možná i vyzkoušel, a pro překvapení všech přítomných si z toho neudělali srandu, naopak musím říct, že mě v tom hodně podpořili. Dali mi nějaké reference, jak to v FBC chodí a že se skládá nový kolektiv. Dost se toho všeho chytl Marek Lipový. Ještě, než jsem se stihl stoprocentně rozhodnout, že do toho chci jít, tak už dal na mě kontakt trenérovi Svačinkovi, se kterým jsem se ještě před letní přípravou sešel a který mi řekl co a jak. Z naší schůzky jsem měl dobrý pocit, a tak jsem nastoupil do letní přípravy.
Do letní přípravy jsi naskočil jako neznámý nováček, od kterého se možná tolik nečekalo. S čím jsi ty osobně do přípravy vstupoval a jaká jsi měl očekávání?
Do přípravy jsem vstupoval především s pokorou a s tím, že to chci odjezdit na 100% a po letní přípravě se uvidí. Očekávání byla samozřejmě obrovská. Těšil jsem se, až poznám, jak funguje a jak se připravuje superligový mančaft.
Přiznám se, že jsem si před naším rozhovorem udělal průzkum a zjišťoval informace. Dozvěděl jsem se, že v jedné fázi letní přípravy jsi byl mimo sestavu A týmu, a dokonce bylo ve hře tvé „propuštění“. Tenkrát jsi tomu o vlásek unikl, protože se trenéři nakonec dohodli odložit své rozhodnutí a místo toho jsi byl pozván na osobní pohovor. Co se ti v té době honilo hlavou? Přemýšlel jsi sám o tom, že bys to vzdal?
Ano je to tak. Když jsme přecházeli z běhání a z posilovny do haly, kde si trenéři chtěli prohlédnout, jak jsme na tom s hokejkami, moc dobrý dojem jsem neudělal a už si mě trenéři volali. Upřímně jsem se tomu ani moc nedivil. Necítil jsem se nejlíp, byl jsem nervózní, protože jsem nevěděl, jak to bude. Přišlo mi, že nás tam je strašně moc a najednou jsem měl i pocit, že těch mých 100 % nestačí. Pohovor proběhl tuším po přáteláku s MVILem. Trenéři mi řekli, co dělám špatně (já měl v tu chvíli pocit, že to je úplně vše) a co by si představovali abych zlepšit. I přes to však proběhl pohovor dost v pohodě. I když z Kuby Robenka jsem necítil absolutně žádnou důvěru, což mi možná trošku i svazovalo ruce, a dokonce i nohy (smích). Nebudu nic nalhávat, po tom pohovoru jsem se necítil nejlíp, kritika se snáší každému špatně. Každopádně jsem se rychle oklepal a soustředil se pořád na jeden cíl, a to bylo dojet letní přípravu a pak se uvidí. Ono v tom programu, co jsme měli, jsem neměl ani moc času přemýšlet nad takovými věcmi a lámat si tím více hlavu.
Nakonec ale všechno dopadlo úplně jinak a ty ses nejen vešel do sestavy A týmu mužů, ale postupně ses vypracoval až do 1. Lajny. Čím sis podle tebe získal trenéry a jaký je to nyní pocit, když se vrátíš zpět k tomu pohovoru s trenéry v létě?
Upřímně ani nedokážu říct, čím jsem si trenéry získal. Protože to, jaký doopravdy jsem, se začalo projevovat až postupem času, když už jsem byl v základu A týmu. V tu chvíli to tak nějak ze mě vše spadlo a já si to začal naplno užívat. Ale věřím, že ještě před tím osudovým rozhodnutím už ve mně viděli alespoň malé náznaky té chuti po florbalu, odhodlání, bojovnosti a pracovitosti.
Bojovnost, tvrdá hra a štiplavá rána od „modré“ jsou dle mého názor ty vlastnosti, které definují tvou hru. Jsou to věci, kterými se chceš prezentovat?
Tak určitě se chci prezentovat bojovností a tvrdou hrou. Střely zkouším rád, ale letos mi to moc nešlo, i když cítím a věřím, že teď před vrcholem sezóny se do toho už konečně dostávám. Těch aspektů, kterými se chci prezentovat je ale mnohem víc. Tím, že nejsem hráč, který by v superlize sbíral bod za bodem, musím a chci sbírat jiné body. Těmi jsou například vyhrané souboje, zblokované střely atd. A samozřejmě nesmím zapomenout na pozitivní atmosféru a povzbuzování na střídačce!
Podle informací, které se mi podařilo získat, si na tobě ale trenéři váží ještě několika vlastností. Je to tvé „hecířství“ a také to, že bys za tým na hřišti položil život, a to vše i v situacích, kdy nejsi na hřišti. Je to něco, co pomáhá i tobě nastartovat se do maximálních obrátek nebo se pouze snažíš pomoci týmu? A vnímáš se díky tomu jako lídr svého týmu?
Je to tak. Ta energie při zápase musí na střídačce a všude kolem mě být. Pomáhá mi to nevnímat nějaký stress, který stále ještě chvílemi jako nováček v superlize mám a také mi to pomáhá dostat ze sebe maximální výkon na hřišti. Myslím si, že tohle z každého dokáže dostat co nejlepší výkon, i když se mu zrovna v tom zápas úplně nedaří. Za lídra se nepovažuji. Jsme si v šatně všichni rovni a každý se může na každého nejen při zápase spolehnout. Navíc tím hecováním je pomalu ale jistě nakažena většina spoluhráčů i realizačního týmu (smích). Jen si vzpomeňme, jak Dominik Špavelko vyfasoval pokutu a podmínku, když neudržel emoce (smích). To však myslím v dobrém. To je jen odraz toho, jak to všichni máme nastavené. Klidně ať těch podmínek dostaneme během play off dalších deset, myšleno v nadsázce! Pokud tím budeme všichni žít, hecovat to a vyhrávat, tak jsem pro každou špatnost, samozřejmě je ale potřeba to vždy udržet v rozumných mezích.
Během sezóny vznikla také tradice tvých projevů především při cestách autobusem z venkovních zápasů. Můžeš se s námi podělit o to, jak tato tradice vznikla? A vnímáš to také jako část už zmíněného „hecířství“?
Byla to úplná náhoda. Po domácím zápase s Libercem, který jsme doma bohužel nezvládli, jsme odcestovali do Prahy, kde jsme se ubytovali a trochu více se zase stmelili. Čekalo nás utkání v České Lípě, takže jsme z Prahy ještě přejížděli. Já vlastně neměl ani hrát. Nakonec za mnou na začátku druhé třetiny přišel Kuba Robenek, který mi řekl, že jdu do hry a ať na hřišti prodám svou energii, kterou mám jako náhradník na střídačce. V tu chvíli mi vlastně ten stejný člověk odvázal ty moje svázané ruce a nohy, o kterých jsem psal výše. Ta energie se mi podařila na tom hřišti opravdu prodat a zároveň jsme dokázali vyhrát důležitý venkovní zápas. Před odjezdem nám trenéři řekli, že cestu zpátky si můžeme v rozumné míře užít. Tým byl v laufu z výhry, já byl v laufu dvojnásob, jak z výhry, tak i z toho, že se mi povedl zápas a že jsem konečně začal cítit důvěru od obou trenérů. Nějak se to vše sešlo, tak jsem si vzal v autobuse mikrofon a ty své dojmy do něj vložil a nahecoval tým do dalších zápasů. To se doopravdy povedlo, protože od České Lípy jsme měli sérii snad 8 zápasů, ve kterých jsme ztratili jen 3 body (1 s Bohemkou a 2 s Boleslaví). Jako část hecířství to už asi i vnímám. I když kluci si na to zbytečně moc zvykli a já kolikrát už nevím, co mám říkat. Ale pokud to týmu pomůže, tak vždy něco vymyslím (smích)!
Bury děkuji, že sis na nás udělal čas. Jsem moc rád, že můžeme lidem ukázat trochu jiný florbalový příběh, než na který jsou možná v dnešní době zvyklí a přeji ti hodně štěstí do zbytku sezóny a zaslouženého play-off!
Já taky děkuji. A celému týmu bych chtěl vzkázat, ať se pozitivně naladí na play off, je to vrchol sezóny a já nehodlám končit ve čtvrtfinále… ani v semifinále. Ještě bych i něco vzkázal soupeřům, ale těm to vzkážu potom osobně na hřišti (smích).
