Po oznámení první posily do mužského týmu posiluje FBC Ostrava také do mládežnických kategorií, konkrétně těch chlapeckých. Nově do pozice šéftrenéra nastoupil Lukáš Pěgřimek (Pexa) – trenér s mnoha zkušenostmi, například také ve Švýcarsku. Co vše bude mít Lukáš v klubu na starost, jaká je jeho vize, nebo jak vznikla jeho přezdívka Pexa se dozvíte v opravdu obsáhlém rozhovoru:
Začínal jsi v Torpedu Havířov – jak vzpomínáš na svoje hráčské a první trenérské roky?
Na všechno spojené s Torpedem vzpomínám jen pozitivně. Roky strávené v Havířově mě
florbalově formovaly. Získal jsem zde spoustu celoživotních přátel a potkal řadu inspirativních
lidí. Z hráčského pohledu byl asi nejsilnějším momentem zisk 3. místa v tehdejší G2 lize
juniorů, kdy jsme jako nováček nejvyšší soutěže, doplnění o generaci kluků z Horní Suché
kolem Adama Delonga, patřili mezi republikovou špičku. Dalším velkým zážitkem byl postup
z Národní ligy do první. Celkově jsou pro mě všechny události spojené s mou i starší
generací v Torpedu nezapomenutelné. Co se týče prvních trenérských kroků, řekl bych, že to
byl prostě osud. Trenér juniorů a přípravky Filip Kubíček se v polovině sezony stal hlavním
trenérem mužů, a tak za sebe potřeboval náhradu v přípravce. Tehdy jsme v kabině zvedli
ruku já a David Mattivi – a tak vlastně celý příběh začal.
V Torpedu jsi působil také jako šéftrenér mládeže, byl jsi ale také u mužské složky. Jak své
angažmá hodnotíš?
Moje role v Havířově nikdy nebyla šéftrenérská, byť to tak někdy mohlo vypadat. Během
osmi let jsem prošel všemi kategoriemi od U9 až po muže. Poslední dvě sezony před
zahraničním angažmá jsem na úrovni U17 až muži odtrénoval zhruba 120 zápasů, takže
jsem byl v hale prakticky pořád. Hodně jsem spolupracoval s Ivem Jochmanem, který byl v
mých začátcích mentorem a velkou inspirací.
Poslední roky jsi působil ve švýcarském Alligator Malans. Co ti zahraniční zkušenost dala?
Komplex dovedností, které zahraniční angažmá přinese, je opravdu rozsáhlý. Člověk přijde
do naprosto odlišné kultury a socioekonomického prostředí a to se samozřejmě promítá i do
sportu: jiné potřeby, jiné hodnoty, jiné vnímání florbalu. Je třeba být velmi adaptabilní a
prosadit svou cestu v prostředí, které ji nemusí automaticky přijímat. Něco se podařilo, v
některých věcech jsme společnou notu nenašli. Každopádně mi Švýcarsko dalo smysl pro
preciznost a důkladnou přípravu. Zejména spolupráce s Thomasem Bergerem a finskými
trenéry byla velmi inspirativní.
Ke tvé aktuální roli:
Nabídek jsi měl více, co tě motivovalo kývnout právě na nabídku FBC Ostrava?
Z životního hlediska byla mojí hlavní podmínkou možnost vrátit se domů do Havířova. Poté
jsem řešil, co dál – jaký bude další krok po návratu ze zahraničí – a Ostrava tyto požadavky
splňovala. Motivů bylo víc: lidé, zázemí, podmínky, superliga. Šlo o souhrn všech faktorů a
po důkladné analýze plusů a mínusů vyhrála Ostrava.
Jak vidíš aktuální stav a jaké jsou tvé cíle a vize s mládeží FBC?
Co se týče aktuálního stavu, je potřeba být realistický a nazývat věci pravými jmény. Jsme na
začátku. Nejdůležitější bude nyní klub sjednotit v procesu rozvoje a výchovy mládeže: znát
cíl naší cesty, definovat principy a metodiku, jak jej dosáhnout, a mluvit stejnou terminologií.
Nepřišel jsem do Ostravy s vizí, abychom byli v regionu lepší než ten či onen klub. Přišel
jsem proto, abychom se stali inspirací, abychom měli přesah dál než jen do florbalu a aby
značka FBC byla na sportovním trhu atraktivní – stejně jako naši hráči. Tento proces bude
dlouhodobý a já se těším na spolupráci s lidmi, kteří budou jeho součástí.
Hodláš v klubu aplikovat něco, co ses naučil na své zahraniční štaci ve Švýcarsku? Co jsou
vlastně největší rozdíly v místních a švýcarských klubech?
Myslím si, že velkou devízou Malans byla jednoznačně klubová kultura a prostředí – právě to
bych rád uvedl do praxe. Rozdílů je mnoho. Švýcaři rozvíjejí hráče mnohem víc schematicky
než tématicky; už od malých dětí se klade velký důraz na rozestavení a taktiku. „Návyk je víc
než taktika“ tam rozhodně neplatí – vše musí mít jasný a detailní plán a všichni dokonale
znají herní schéma. Dále je tam mnohem větší tlak na práci a vzdělání, plus povinná vojna,
takže hráči rychleji dospívají. Nepamatuji si, že bych někdy řešil hloupé omluvenky z
tréninku. Ráno vstaneš, jdeš do školy nebo do práce; někteří kluci pracovali celý den a večer
ve 20:00 bez řečí absolvovali dvouhodinový trénink, který odjeli naplno. Za tohle jsem si jich
nesmírně vážil, protože jejich život nebyl vůbec jednoduchý.
Tvá práce:
Jaká je tvá filozofie při výchově mladých hráčů?
Pro mě je zásadní, že nevychováváme florbalisty, ale sportovce se specializací na florbal.
Sportovce definuje především to, jaký je člověk, a na to by se měli trenéři zaměřovat. Každý
hráč je jiná a zcela originální osobnost; trenér působí jako mentor, který vhodnými otázkami
hráče rozvíjí – princip „Pomoz mi, abych se to naučil sám“. Hra a herní prostředí jsou pro mě
na prvním místě, samozřejmě v rámci jasně daných pravidel.
Naopak, co je podle Tebe důležité při práci s trenérským kolektivem?
Stejně jako ve hře je potřeba najít balanc. V trenérském týmu je celá řada zkušených trenérů, kteří přesně vědí, co mají dělat. Mým úkolem je to celé pojmenovat, dát tomu řád a poskytovat trenérům zpětnou vazbu. Důležitý je vzájemný respekt a sdílení know-how. Zbytek už se pak dostaví přirozeně. Sám se těším, co se od ostatních trenérů ještě naučím.
K procesu výchovy mládeže patří neodmyslitelně také rodiče. Plánuješ s nimi nějak dále
pracovat?
Rodiče jsou v celém výchovně-rozvojovém procesu ti, kdo dítě ovlivňují nejvíc. Je proto
důležité táhnout za jeden provaz a uvědomit si, že trenéři a rodiče jsou na této cestě vlastně
kolegové. Do budoucna proto plánujeme rodiče vzdělávat, vysvětlovat jim naši cestu a také
je aktivně zapojovat do procesu. To vše nám pomůže nejen s výchovou hráčů, ale i s
budováním klubové kultury.
Něco navíc:
Máš/měl jsi florbalový vzor? Ať už hráčský, či trenérský? Jdeš v jeho šlépějích, nebo si razíš
vlastní cestu?
Vyloženě jeden vzor jsem nikdy neměl. Z každého trenéra si beru inspiraci, kterou pak
zasadím do vlastního kontextu. Určitě ale musím zmínit Iva Jochmana, Thomase Bergera a
Janneho Mälkiu. Jako fanoušek Liverpoolu určitě Jurgena a Kloppa.
Mnoho lidí Tě nezná jinak, než jako Pexu. Odkud tato přezdívka?
Moje příjmení je Pěgřimek. Nejprve se mi říkalo Pěgřa, někdo to pak zkomolil na Pegzu a z
toho vznikl Pexa.
Poslední otázka – co bys vzkázal mladým hráčům, kteří hrají, nebo by chtěli začít hrát
florbal?
Hrajte, protože vás to baví, ne protože musíte. Nebojte se chybovat – chyba je vaším
nejlepším trenérem. Buďte zvídaví, ptejte se a přemýšlejte a respektujte pravidla.
